1)        Aktuální lež starosty OÚ Praha 5      

2)        Skličující absence ducha aneb Tisková konference projektu Mozart 2006

3)        Další mozartovská dezinterpretace. Autorka Vlasta Reittererová

4)        „… trhovkyně si ťukaly na čelo“ aneb Mozartovské fabulace páně Mahlerovy

5)        Další údajný Mozartův portrét

 

 

Aktuální lež starosty OÚ Praha 5

 

Po léta k nám do Mozartovy obce přicházejí různými cestami informace o tom, jak se o nás negativně vyjadřují někteří pracovníci Comenia, který má propachtovanou Bertramku, a podobně i někteří pracovníci Obvodního úřadu Prahy 5. K jejich nejoblíbenějším dezinformacím patří ta, jak prý předseda MO odmítl v roce 1990 nabídku převodu Bertramky na Mozartovu obec za symbolickou 1 korunu. Jiná báchorka vypráví o četných leč marných nabídkách vzájemné spolupráce, vysílaných po léta Obvodním úřadem na adresu Mozartovy obce. Proti takovým ústně distribuovaným klevetám je spolek bezmocný. Jak jim čelit? A hle, teď se ta možnost naskytla „zásluhou“ samotného starosty OÚ! 

Česká televize totiž dne 4. května 2006 vysílala v rámci pořadu Večerník Čech také krátký šot Petra Sojky s mozartovskou tématikou (250. jubileum, instalace /ohavné/ nafukovací „mozartovské busty“ na Letenské pláni, kde kdysi stával Stalinův pomník, 15. rok soudního sporu o Bertramku).

V partii o Bertramce zazněly také dvě věty starosty Prahy 5 JUDr. Milana Jančíka. Byly ukázkou bezostyšného dezinformování české veřejnosti byrokratem, který se domnívá, že si ve svém postavení může dovolit jakákoliv nepravdivá tvrzení. Řekl na kameru toto: „Bertramka byla vydána dobrovolně tehdejší předsedkyní mozartovské obce. A mnohokrát jsme v průběhu těch let nabízeli mozartovské obci spolupráci.“

První Jančíkovo tvrzení je v naprostém rozporu s mnoha úředními dokumenty i s nálezem Ústavního soudu z 14. července 2004, v němž se mj. praví:    „Předsedkyně Mozartovy obce prof. J. Snížková nikdy vážně o převodu Bertramky neuvažovala a k nabídce daru dopisem ze dne 9. 1. 1986 ji vedl jen dlouhodobý nátlak ze strany ministerstva kultury, ministerstva financí, Národního muzea a orgánů StB, včetně stranických složek KSČ, a výhrůžky profesní i další újmy vůči ní a členům její rodiny.“

Co k tomu dodat? Kdo má zájem, ať si na těchto stránkách MO přečte celý Nález Ústavního soudu jakož i další dokumenty, dokazující totéž. O „dobrovolném vydání Bertramky“ může totiž mluvit jen někdo, kdo má na současném stavu osobní, případně i hmotný zájem, nebo takový zaujatec, který dokáže nevidět samo výchozí právní zdůvodnění celé konfiskační akce, jež bylo vypracováno na ministerstvu financí ČR 22. února 1984 a mohlo by přejít do učebnic jako dokonalá ukázka protiprávních akcí totalitního režimu, opovrhujícího i mezinárodními aspekty problému. Konfiskaci Bertramky zdůvodnili komunističtí byrokrati v roce 1984 poválečnými dekrety, které už byly v té době právně neúčinné! („Doporučujeme, […] aby o této skutečnosti, která de facto nastala ex lege po účinnosti zmíněného dekretu presidenta republiky […] nebyla rakouská úřední místa a ani rakouská mezinárodní nadace Mozarteum se sídlem v Solnohradě z čs. iniciativy informována.“)

Protože předsedkyně J. Snížková nátlaku statečně odolávala, urgoval 3. 1. 1986 ředitel Národního muzea soudruh dr. Čejchan v dopise náměstkovi ministra kultury ing. Kymličkovi zvýšení tlaku na Mozartovu obec slovy: „je nutné, aby Mozartova obec konečně nabídla nemovitost čs.státu“.

 

*

 

A jak je tomu s druhým tvrzením představitele Obvodního úřadu p. Jančíka? Je stejně nepravdivé: „A mnohokrát jsme v průběhu těch let nabízeli mozartovské obci spolupráci…“

K posouzení „hodnověrnosti“ tohoto výroku si dovolíme předložit několik dokumentů, které zatím na našich stránkách publikovány nebyly. Týkají se dvou případů - a mimo soudní jednání jich v době Jančíkově více nebylo - kdy se na Mozartovu obec v uplynulých letech obrátil p. Jančík nebo někdo z Obvodního úřadu:

 

1. Páně Jančíkova první nabídka Mozartově obci k „spolupráci“:

 

      Když byl p. Jančík ještě místostarostou, pozval mne jakožto předsedu výboru MO na 10. hodinu dopolední dne 9. června 1999 k jednání na Obvodní úřad. Řádně jsem se dostavil, společnost nám dělali ještě dva pánové z téhož úřadu, z nichž jeden byl údajně právník. Pan Jančík zpočátku překypoval laskavostí na okresní úrovni („káva?“, „něco k tomu?“) a rozhovořil se na téma zbytečnosti sporu o Bertramku, že bychom raději měli spolupracovat atd. Souhlasil jsem. Muž, označený jako právník, pak hovořil o hypotetické možnosti vytvořit jakousi nadaci pro Bertramku, v níž by byl zastoupen jak Obvodní úřad, tak Mozartova obec. Ocenil jsem tuto úvahu jako zajímavou už proto, že sama obec hned po převratu a v několika letech následujících s OÚ o nejrůznějších možnostech a formách spolupráce jednala. Po určitém čase se jako o třetím členu tzv. konsorcia počítalo z iniciativy ing. Muzikáře také s Comeniem a bylo vypracováno několik návrhů. V roce 1991 nás však p. ing. K. Muzikář z Bertramky doslova vyhodil. Pak už jsme se pokoušeli o dojednání jen s OÚ. Jako poslední pokus jsme vypracovali „Návrh tématických okruhů spolupráce mezi Obvodním úřadem pro Prahu 5 a Mozartovou obcí v ČR“. Tento návrh měl kromě úvodu 5 oddílů a končil slovy: „Toto souručenství by mělo vyplývat z vlastnictví Bertramky Mozartovou obcí a z titulu, že tento objekt je lokalizován na území Prahy 5 - Smíchova.“ - Proto jsem se onoho 9. 6. 1999 zeptal pánů z OÚ Prahy 5 v čele s místostarostou p. Jančíkem (tehdy ještě nebyl JUDr.), jak by si v té věci představovali další postup. Slova se opět ujal - už energičtěji - pan Jančík: „Vy stáhnete žalobu a pak se dohodneme na dalším.“ Opáčil jsem, že našemu výboru bylo naopak už v době převratu valnou hromadou MO uloženo, aby zahájil jednání o zpětné získání Bertramky do majetku MO. O případném stažení žaloby by musela opět rozhodovat valná hromada a ta to na základě pouhého ústního a velmi neurčité nástinu jakési nadace, sděleného jednomu činovníkovi obce místostarostou OÚ Praha 5, tj. představitelem protistrany ve vedeném soudním sporu, jistě neudělá. Po mých slovech se situace prudce změnila: p. Jančík vstal a šel beze slova ke dveřím, otevřel je a s teatrálním gestem mi volnou rukou energicky naznačil, abych opustil místnost. Stačil jsem už jen říci: „Tuhle scénu jste zahrál moc dobře“ - a byl jsem na chodbě.

      Tak vypadala a skončila páně Jančíkova nabídka ke spolupráci číslo 1.

 

2. Páně Jančíkova druhá nabídka Mozartově obci k „spolupráci“:

 

Dne 17. 6. 2003 jsem obdržel od pana Ing. Zdeňka Jáchyma, vedoucího odboru obchodních aktivit ÚMČ Praha 5 doporučený dopis „do vlastních rukou“, datovaný 11. 6. 2003 („naše značka OOA/1202/03, vyřizuje Hodová“) následujícího znění :

 

„Věc: Uvolnění a vyklizení hospodářských budov v areálu Bertramka.

 

Vážený pane doktore,

vzhledem k tomu, že Městská část Praha 5 schválila modernizaci areálu Bertramka včetně hospodářských budov (stodoly a sýpky) během roku 2003, žádáme vás o urychlené uvolnění všech prostor využívaných Mozartovou obcí ve stodole uvedeného objektu nejpozději do 15. července 2003. V současné době probíhají poslední přípravy před rekonstrukcí, která začne v nejbližších dnech. Dle sdělení Dr. Cibulové ze společnosti Comenius, o.s. tyto prostory nikdo nenavštěvuje a ani neplatí za jejich užívání.

V příloze Vám připojujeme kopii aktuálního výpisu z katastru nemovitostí ze dne 29. 5. 2003, ze které je patrné, že jediným vlastníkem usedlosti Bertramka je Hlavní město Praha, které svěřilo správu nemovitosti Městské části Praha 5. Na základě těchto skutečností Vás žádáme o sdělení termínu vyklizení všech prostor pro jejich následné převzetí odborem obchodních aktivit MČ Praha 5.

S pozdravem….“

 

Je nepochybné, že tento dopis byl poslán na základě pokynu nebo alespoň s vědomím p. Jančíka. Je možné ho vykládat jako nabídku spolupráce? Na formulaci dopisu je pikantní mj. požadavek „uvolnění všech prostor využívaných Mozartovou obcí“, když se ve skutečnosti jedná o jednu místnost v budově tzv. špýcharu, v níž je uložen archiv Mozartovy obce, její knihovna, zbytky nákladů spolkového časopisu a obcí vydaných skladeb atd. Také zmínka o „prostorách“,  za jejichž užívání nikdo neplatí je pikantní a vynucuje na oplatu otázku: co platí Praha 5 nebo Comenius za používání klavíru Mozartovy obce při všech hudebních produkcích na Bertramce?

 

Na uvedený dopis jsem odpověděl:

„K Vašemu dopisu, který mi byl doručen 17. 6. a který obsahuje výzvu, abychom do 15. 7. 2003 vyklidili místnost v budově tzv. špýcharu, v níž je uložen archiv a knihovna Mozartovy obce, zasílám jménem výboru MO toto vyjádření.

Představitelům Vašeho úřadu zřejmě není známo, že Mozartova obec vznikla v roce 1927 proto, aby v nové Československé republice existovala právní osoba, která by mohla od tehdejšího majitele Bertramky, tj. od Internationale Stiftung Mozarteum v Salcburku, zakoupit Bertramku, kterou nehodlal mladý čs. stát ponechat v zahraničním držení. S podporou domácích i zahraničních umělců, podnikatelů, mnoha domácích institucí a osobně presidenta T.G.Masaryka, který mj. převzal patronát nad jedním z koncertů České filharmonie, jehož výnos byl předán Mozartově obci jako příspěvek na koupi Bertramky, MO v roce 1929 Bertramku zakoupila a v dalších letech řádně spravovala. Jen dva totalitní režimy - nacistický a komunistický - přinutily MO Bertramku vydat. Protože komunistický režim nemohl Mozartovu obec zrušit (s ohledem na hypotéku, která na Bertramce vázla), uzavřel s ní smlouvu, že bude dále používat onu archivní místnost a desetkrát do roka bude moci - bez jakékoliv finanční úhrady - pořádat na Bertramce své koncerty. Po pádu komunistického režimu zbylo z této smlouvy jen právo užívat onu archivní místnost. Nepředpokládáme, že po obdržení této informace bude Váš úřad trvat na vyklizení oné místnosti. A že také vezme v úvahu, že spor o Bertramku není dosud definitivně uzavřen. Naše tzv. dovolání leží ještě u Ústavního soudu. (O této majetkoprávní situaci jsem v lednu - na schůzi předsedů mozartovských obcí evropských zemí - informoval předsedu Internationale Stiftung Mozarteum v Salcburku JUDr. Gehmachera.)

Chováme naději, že žádnými dalšími kroky Obvodního úřadu nebude činnost naší společnosti ohrožena, a to zvláště ne v době, kdy už se na mezinárodní úrovni a za naší účasti připravují oslavy velkého mozartovského jubilea roku 2006. V Mozartově obci jsou soustředěni čeští mozartovští odborníci, kteří se už mj. - na půdě rakouského kulturního domu v Praze - sešli dne 24. března se salcburskou delegací, dojednávající přípravu oslav. Dále: jedna členka našeho výboru zakončuje jakožto stipendiantka Internationale Stiftung Mozarteum semestrální studijní pobyt v Salcburku, který jí byl poskytnut na základě jejích objevů dosud neznámých mozartovských pramenů v Praze atd. Pevně věříme, že se nenajde nikdo, kdo by chtěl tuto a další činnost Mozartovy obce, reprezentující i na mezinárodním poli nezanedbatelnou stránku českých kulturních aktivit, ohrozit.

                                                           Jménem výboru MO a s projevem úcty

                                                                                                                             doc. dr. Tomislav Volek"

 

  Pan ing. Jáchym však zřejmě dostal od svých nadřízených pokyn, odmítnout argumenty našeho dopisu a 25. 7. 2003 mi dalším dopisem sdělil, že na svých požadavcích „uvolnění všech prostor využívaných Mozartovou obcí v areálu Bertramka“ trvají. Z příslušnou úřednickou laskavostí podotkl, že „vyklizení neznamená, že chceme činnost Mozartovy obce omezovat nebo zrušit“ a že by bylo vhodné „s pí Cibulářovou“ [sic!] domluvit „co nejbližší možný termín opuštění areálu Bertramka“.

 

*

 

  Takže pane starosto Jančíku, dovolili jsme si Vaše vyjádření do televize o tom, jak jste „mnohokrát v průběhu těch let nabízeli mozartovské obci spolupráci“, konfrontovat s dvojí písemnou výzvou Vašeho úřadu, abychom na Bertramce „všechny využívané prostory“ uvolnili a abychom si s Vaším nájemníkem Comeniem domluvili „co nejbližší možný termín opuštění areálu Bertramka“.

To vše před ukončením soudního sporu…

To vše bez sebemenšího přihlédnutí  k specifické povaze Bertramky jako mozartovské památky, kterou za času svobodné Československé republiky - ale jenom tehdy! - Mozartova obec koupila, dobře spravovala a učinila z ní s odbornou kvalifikací vedené centrum české péče o mozartovský kult. Vy za své dodatečné správy komunistického konfiskátu svěřujete Bertramku do referátu „odboru obchodních aktivit“ a pronajímáte ji organizaci, která má primárně komerční zájmy. Nebo snad máte pocit, že z této jedinečné kulturní památky evropského dosahu vycházejí v roce velkého Mozartova jubilea originální podněty, založené na rozsáhlé znalosti Mozartova života a díla, na účasti na dalších výzkumech tohoto fenoménu, které nejsou ve svých možnostech ještě ani zdaleka vyčerpány?

                                                                                                                                                          tv

 

*

 

Skličující absence ducha

aneb

Tisková konference projektu Mozart 2006

 

 

30. března 2005 odpoledne se v Praze konala tisková konference, z níž mělo vyjít pro veřejnost najevo, jak se  Praha připravuje na mozartovské jubileum v roce 2006. Konferenci bylo dáno okázalé vnější aranžmá. Byla svolána do historických prostor Stavovského divadla a jak se na vysoký standard public relations pořádajícího Národního divadla sluší, hned po vstupu do divadla bylo zájemcům z řad pozvaných hostí nabízeno víno. (Nevím jaké, mozartovci si jen stačili všimnout, že to určitě nebylo "eccelente marzimino", kterým se těšil Mozartův Don Giovanni.) Co následovalo ? Celý trs pražských kulturních institucí, z nichž mnohé mají úctyhodnou tradici, se rozhodl promluvit ústy svých reprezentantů k svolaným hostům a sdělit jim, co mozartovského chystají na rok 2006. Těchto reprezentantů zasedlo na jevišti - vedle jednoho hosta z Vídně - patnáct. Postupně se ukázalo, že jde o 15 českých úředníků v hudbě, reprezentujících tolikéž institucí. S rozhledem a vkusem okresního tajemníka KSČ dali přitom pořadatelé z Národního divadla najevo, že ne všechny zastoupené instituce jsou si rovny. V případě pěti z nich bylo okatě naznačeno, že v nomenklatuře ohlašovaného projektu patří do vyšších pozic, přinejmenším mezi nadúředníky v hudbě (případně v celé kultuře): seděli totiž u stolů, na nichž byly ubrusy a jmenovky, zatímco níže postaveným kádrům musily stačit židle po stranách stolů nadúředníků. Jako nadúředníci, obdaření právem rozhodovat o tom, jak se bude zacházet s Mozartem v Praze roku 2006, byli postupně představeni jeden inženýr (náměstek ministra kultury), jeden magistrátní rada, jeden architekt (nyní ve funkcí ředitele Národního divadla). Jako 4. nadúředník byl představen ředitel společnosti BVA International Jiří Hubač, od jehož obchodně zainteresované společnosti zřejmě vyšla iniciativa k formování projektu Mozart Praha 2006. (To byl samozřejmě ten nejvhodnější výchozí bod k mozartovskému projektu - obchodní agentura.) Už v této fázi  tiskové konference její hosté ovšem věděli, že agentura s názvem International myslí a podniká velkoryse, neboť každému hostu dala při příchodu dárek : pouťově lesklé obrázky s pražskomozartovskou tematikou, a to nejen v rudých obalech, ale i na CD ! Ovšem po tomto zážitku východoevropsky provinční představy o internacionalním měřítku "podnikání v kultuře" přišly těžší rány: reprezentanti začali promlouvat, a to - jak jim to asi poradil Bergův Vojcek - "einer nach dem anderen". Ze scény nejstaršího funkčního pražského divadla, které je - díky někdejšímu pražskému vztahu k Mozartovi - zmiňováno v každých evropských dějinách divadla a hudby, se v jazyce ledabyle vyškolených podúředníků v hudbě linuly banality. Šlo převážně o účetnická sdělení: kolik prý toho Mozarta budou v příštím roce produkovat…

 Byl to tristní zážitek duchovní bídy a prázdnoty, jež se vedrala do pozic a díky jim se teď vozí po jménu Mozartově. Kdyby ze scény zazněla aspoň jedna nosná myšlenka, skromný návrh k úvaze ! Nic ! Jeden za druhým se institucionálně dobře zaštítění úředníci v hudbě, rozprostření po celé šíři scény Stavovského divadla, bezostyšně představovali jen jako multiplikátoři a echolálové, opakující se spokojeným výrazem stařičké poznatky, legendární výroky či myšlenky jiných. Z pražské radnice přinesli např. text, který začínal tisíckrát přežvýkaným - a historicky nedoloženým - výrokem "Moji Pražané mi rozumějí". Magistrátní úředníci nepochybně nechodí na mozartovská operní představení a pokoutní pasti na cizince pod značením "The Best of Mozart" mají asi za to "nejlepší" (natolik cizímu jazyku přece rozumějí…) a tak  očividně nemají tušení, že Pražané z roku 1787 a Pražané z roku 2005 byli a jsou - pokud jde o vztah k Mozartovi a jeho dílu - dvě naprosto rozdílné entity, které s výjimkou pražských ulic a několika budov nemají takřka nic společného…(Mozartova obec pro ně a další bezmyšlenkové echolály připravuje program "Jak mu jeho Pražané také nerozumějí".)

Když poté došlo  na dotazy z publika a dobře zorientovaní1 kritikové poznamenali, že v předkládaném "projektu" postrádají nějakou myšlenku a že jeho náplní  má být zřejmě  jen snaha hrát Mozarta o trochu více než obvykle, mlčel ekonomicky iniciativní ředitel agentury a mlčeli i ostatní. Jen ředitel Národního divadla arch. D. Dvořák zopakoval část svého předchozího výstupu, že totiž jeho divadlo nastuduje Mozartovu operu Apollo et Hyacinthus, která v Praze ještě nezazněla. Komentář: idea to jistě není špatná, byť v tomto případě nejde o operu, nýbrž o vložky jedenáctiletého Wolfganga do latinské školské hry…(Že by tato Mozartova skladba mohla a v jubilejním roce dokonce měla v Praze zaznít je jisté, ale prezentovat ji právě na Národním divadle jako ideový vrchol jeho dramaturgie v jubilejním roce je spíše na pováženou.)       Jako poslušní občánkové, dlouhodobě totalitním režimem trénování v mlčenlivém respektování funkcionářů, se zajisté zkusíme těšit na tento připravovaný inscenační počin naší první operní scény v roce mozartovského jubilea, zvlášť pokud by se ho svým tradičně vysoce tvůrčím způsobem měla zmocnit dvojice ředitelů Dvořák a Nekvasil.

K nezapomenutelným momentům konference patřilo, když dva nadúředníci v hudbě s patřičně mocenským nadhledem reagovali na kriticky zaměřené otázky či námitky z řad publika. Poprvé když se zeptal dirigent Martin Turnovský, jehož interpretace Mozartových děl patřily k těm nejlepším, jež mohla Praha v časech před jeho emigrací nabídnout, proč mají být ke koncertu České filharmonie 27.ledna 2006, kterým bude naše republika zastoupena ve zvláštním programu Euroradia, angažováni zahraniční dirigent a sólistka a proč takový čestný úkol nebyl svěřen našim umělcům, tak ho patřičně "usadil" ředitel filharmonie Václav Riedelbauch. Při jeho slovech našinci zatrnulo: zase jsme v situaci, kdy oportunní komunista normalizační éry, která ho vynesla do ředitelské pozice ve Smetanově divadle, dnes opět z titulu svého dalšího ředitelského postavení a rozhodovacích pravomocí odkazuje významného a v dané umělecké problematice vysoce osvědčeného českého interpreta do "patřičných mezi". A své nekoncepční rozhodnutí o obsazení reprezentativního koncertu České republiky 27.ledna 2006 nemusí nikomu zdůvodňovat, je přece nadúředník (v komunistické terminologii „nomenklaturní kádr“). Odpudivé a českou kulturu poškozující jednání normalizačního „kádraleta po pádu komunismu !

Pak jsem si dovolil několik dotazů a připomínek já. Především jsem se ptal, proč se má na projektu podílet právně nesamostatný objekt "Bertramka",  na který sice uplatňuje vlastnická práva Obvodní úřad Praha 5, ale stále ho pronajímá podnikatelsky zaměřené firmě, zato však nebyla přizvána Mozartova obec,  které má být z rozhodnutí Ústavního soudu ze 14.7.2004 (!) Bertramka vrácena. O koncertech v jejích prostorách roku 2006 by tudíž a) měla rozhodovat Mozartova obec,  v které jsou b) soustředěni mozartovští badatelé, jejichž znalosti a nové poznatky evidentně v projektu chybějí. Do jaké míry agentura BVA International právě tyto odborníky postrádá jsem doložil poukazem na to, že nemajíc vlastní znalosti, přisvojila si tato agentura do svých textů na webových stránkách zcela bezostyšně celé úryvky z mých textů, aniž by ovšem jméno jejich autora uvedla. Dále jsem pokračovat nemohl, protože řed. Dvořák mi s nadúřednickou rasancí slovo vzal s dodatkem "ať si Mozartova obec udělá vlastní tiskovou konferenci". Už z toho bylo znát, jak velice mu jde o Mozarta, kvůli kterému svolal i uvedenou tiskovou konferenci…

Dodejme tedy to, co nemohlo být řečeno na tiskové konferenci. A) Agentura International zatím vedle svých rozdávaných "obrázků bez ideje" funguje na webových stránkách projektu "Mozart Praha 2006" jako kulturní zlodějíček. Už déle než tři měsíce od chvíle, kdy byla na toto své pochybení upozorněna, ve svých textech o Mozartovi na internetu porušuje autorský zákon. Jestliže na svých firemních webových stránkách uvádí jako svou náplň také "koupě za účelem prodeje", tak si dovoluji upozornit, že mé texty nekoupila, jen si je drze přisvojila a teď je pod svou firmou prodává. K fenoménu Mozart se hlásíte projektem, v němž si zatím počínáte jako zlodějíčkové, pane Hubači ? Mozart nekradl a neparazitoval, naopak svým invenčně chudším kolegům z vídeňského singspielového divadla přikomponovával tu árii, tu dvě… Co s ním může mít podnikatelská filosofie "koupě za účelem prodeje" společného ?

  B) Ředitel agentury a jeho spolupracovník byli mnou upozorněni nejen na zcizování mých textů, ale i na četné chyby, které mají např. v textech  o pražských palácích doby Mozartovy. (Copak může pan Hubač tušit, že hr. Thun měl na Malé Straně tři paláce a nebydlel v tom, který dnes slouží jako poslanecká sněmovna?) Přes tato upozornění nechává agentura International už déle než čtvrt roku uvedené (a mnohé další) chyby neopraveny a šíří tak po internetu bludy. A činí tak doslova mezinárodně, protože své pochybné texty a obrázky má na internetu i v cizojazyčných verzích. Tito lidé nemají ani tušení, jak jsou dnes v zahraničí o pražských mozartovských památkách dobře informováni, v kolika tamějších publikacích jsou i obrazy thunovských paláců, zvláště když v jednom z nich - v tom "mozartovském" - sídlí už mnoho desítiletí anglické vyslanectví a v tom druhém italské. Je potřeba dalších dokladů o tom, jak se v projektu Mozart Praha 2006 pojí provinční vyprázdněnost ducha  a odborná nekompetentnost s podnikatelskou neseriózností… !? A to vše pod patronací prezidenta republiky i pražského primátora !

 

                     *

Po takovém zážitku nebylo možno nemyslet na esej Ortegy y Gasset "Intelektuál a ten druhý". Před mnoha desítiletími v ní objasnil, jak každý společenský útvar kdysi vzešel z tvůrčího a objevného úsilí jednotlivce, který  dovedl klást otázky, na něž jeho doba neznala odpovědi, zpochybňoval staré znehybnělé představy, problematizoval zděděná rutinní řešení a hledal nová, z nichž pak mohly vyrůst dříve neexistující aktivity. Jenže - jak rozpoznal už Ortega - velice často "dědicové zničí vše". Ano, díky mnoha skvělým lidem v předchozích generacích má naše kultura velmi dobrou institucionální výbavu, avšak je zřejmé, že mnozí dnešní představitelé těchto institucí jsou bezinvenční administrátoři, kteří stačí jen na udržování jejich provozu. Příklad jejich myšlení: Jsme filharmonie ? Máme výborné muzikanty a velký hudební archiv ? Je Mozartovo jubileum ? Tak dáme našim muzikantům na pulty Mozartovy skladby z našeho archivu častěji než jindy - a je to ! Nač si tím dále lámat hlavu… Jak snadno a rychle se zástupci řady pražských kulturních institucí vypořádávají roku 2005 s geniem Mozartovým !?

Ten rozpor bil do očí: v historické divadelní prostoře, jež byla během své staleté existence tolikrát skutečnou residencí ducha, jsme měli právo očekávat při vystoupení 15 aktérů také myšlenky, nápady, pokoru před velkým tématem, s nímž se máme na úrovni vypořádat. . Nic takového. Ze scény se valila jen klišé a myšlenková makulatura z úst vytrénovaných profesionálních multiplikátorů a minimálně z jedné patnáctiny i zlodějíčků !

Byla to učebnicová ukázka toho, jak dopadá hudební genius a jeho dílo, když se ho po staletích, která přinesla velká zlepšení pokud jde o institucionální výbavu, zmocňuje komerčně založená agentura a nekompetentní úředníci. Společnost sice odborníky má, ale ti se z jakýchsi nezveřejňovaných důvodů dnešním (a včerejším) nadúředníkům v hudbě nehodí. Ani Mozartova obec, která dokázala čestně přežít nacistickou i komunistickou diktaturu se těmto lidem nehodí. O čem tyto skutečnosti vypovídají ?

                        *

Z tiskové konference ve Stavovském divadle jsme odcházeli smutní. Jak tu byl Mozart odbyt ! Právě v divadle, do něhož Praze přinesl její největší slávu na poli kulturním. Měli jsme přitom pocit, že ve ztichlé prostoře divadla k nám z jeviště opět aktuálně zní světoběžníkem Vocílkou zpívaný Tylův kuplet „Navrchu se mnohé leskne, ale uvnitř je to dým…“

                                                                                                                                       Tomislav Volek

 

*

 

Další mozartovská dezinterpretace.

Autorka Vlasta Reittererová

 

 

  S blížícím se velkým mozartovským jubileem v roce 2006  začíná i konjunktura nedouckých textů, v mnoha případech jen parazitujících na jménu, životě a díle velkého genia. Mozartova obec si proto v dané situaci klade za jeden ze svých aktuálních úkolů čelit - pokud síly stačí -  dezinformacím, které se z takových produktů jen řinou. Je naším nejvyšším zájmem, aby život a dílo osobnosti, která značnou částí svého díla vystoupila nad standardní kapacity vnímání a rozumění, nebyla dezinterpretacemi stahována do roviny nejobyčejnější obyčejnosti a tam ještě přízemními tvory dehonestována. Chceme přispět k tomu, aby si co největší část české kulturní veřejnosti mohla ujasnit, že pochopení tak velkého díla jako je Mozartovo nepřichází samo, jen příležitostným pasivním poslechem, ale u mnoha skladeb vyžaduje úsilí nejen ze strany interpretů, ale i ze strany posluchačů. Jako ostatně každé stoupání k výšinám….

  V pátek 5.11.2004 večer dostala na rozhlasové stanici Český rozhlas 3 Vltava velkou příležitost dr. Vlasta Reittererová, jejímuž textu "Antiamadeus aneb Génius průměrnosti Antonio Salieri" poskytl rozhlas nemalý prostor a řadu zkušených čteců. Autorka je profesionální muzikoložka (byť s nevalným školením v éře komunistického temna), která v posledních letech  očividně propadla grafomanii a jako o překot píše o všem možném. Když už v médiích po svém „objasnila“ kdeco ze století dvacátého a devatenáctého, bylo jen otázkou času, kdy sáhne po Mozartovi. Stalo se. Rozhodla se "vysvětlit" rozhlasovým posluchačům, jak to vlastně bylo s Mozartem a s vídeňským dvorním kapelníkem jeho doby Salierim a navíc uštědřila mozartovským badatelům několik pozoruhodných metodických poučení…

Vyšla z tématu, které v dnešní době už hraničí s tematikou bulvárního tisku: otrávil Salieri Mozarta či ne ? Důvodně začala svůj text dobovou novinovou zprávou z Prahy, načež se 1soustředila především na Puškinovu hru "Mozart a Salieri". Bohužel se jala přičítat uvedené legendě přímo klíčovou historickou roli a prohlásila o ní nesmyslně, že "ovlivnila celý proces osvojování a hodnocení Mozartova díla". Navíc v  průběhu pořadu začala její textace nabývat na ledabylosti a z rozhlasových vln začaly vystupovat pravé perly typu: "Nejlepším vídeňským skladatelem své doby se stal Mozart až po smrti." Spěchající autorka zřejmě chtěla říci, že pověsti nejlepšího skladatele oné doby se Mozartovi dostalo až po smrti. (Pochybenost hodnotových soudů, pracujících v oblasti umělecké s kategorií "nejlepší",  nechme raději stranou.)

Za zcela nepřijatelnou však považujeme skutečnost, že svůj pořad zaměřila dr. Reittererové k trapné dehonestaci Mozarta. Začala prohlašovat a jakoby historickými dokumenty dokládat, že Mozart si vymýšlel, že má ve Vídni nepřátele a že jimi jsou zvláště Italové z dvorní opery v čele s kapelníkem Salierim. Doslova prohlásila: "Nejprve si Mozart nepřátele vymyslel jako obranu před otcem a posléze v ně začal sám věřit." Především: co mínila obranou před otcem ? Leopold snad na svého syna útočil ? Samozřejmě nikoliv, to jen si autorka budovala cestičku k dehonestujícímu tvrzení, že Mozart potřeboval "mít před svým otcem nepřátele, kteří mu znemožňují závratnou kariéru". Když  odhlédneme od autorčiny jazykové nedbalostí zjistíme, že interpretuje Mozartovu situaci ve Vídni 80. let 18. století tak, že  Mozart byl se svým tamějším postavením nespokojený a vinu za ně sváděl na nepřátele, kteří však ve skutečnosti neexistovali. K takovému výkladu může dospět jen ten, kdo předtím nestál např. před úkolem vysvětlit, jak to, že autor veleúspěšného singspielu Únos ze serailu, který se po úspěchu na scéně dvorního singspielového divadla rychle stal repertoárovým číslem všech německojazyčných hudebních divadel ve střední Evropě, nedostal ve Vídni objednávku na další dílo toho druhu. Když pak německé singspielové divadlo patronované dvorem ve Vídni zkrachovalo a císař znovu povolal italské umělce, v jejichž čele znovu stanul Salieri, Mozart od této instituce samozřejmě žádnou operní objednávku nedostal. (Objednávka hudby k Divadelnímu řediteli samozřejmě nebyla objednávkou opery a společenský večer u dvora, během něhož byla provedena, měl předem daného skladatelského vítěze, jímž byl samozřejmě Salieri, který uměleckou složku večera aranžoval a sám se na ní autorsky také podílel.) Trvalo několik let, než Mozart  konečně na scénu vídeňského dvorního divadla pronikl, o což se zasloužil - sleduje přitom vlastní zájem se svou Figarovou svatbou - dvorní libretista Lorenzo da Ponte.

  Když dr. Reittererová chtěla svým Mozarta degradujícím výrokům dodat alespoň zdání opory v historických faktech, neváhala se dopustit řady závažných profesionálních prohřešků: citujíc ze dvou dobových pramenů, tj. z jednoho Mozartova dopisu a z první mozartovské monografie, kterou v roce 1798 v Praze vydal prof. F.X.Němeček,  obě citace si nepřípustně upravila. Zcela dle osvědčené metody dezinterpretačních manipulací: když z dobového pramene tu něco vynecháte, tu smysl některého výroku pozměníte překladem, některé výroky přeskupíte atd. - můžete hravě i  genia vylíčit jako zapšklou, ne-li přímo bezcharakterní bytost nižší kategorie. -

V podání dr. Reittererové se tak stalo následujícím způsobem.  Z Mozartova dopisu otci z 2.července 1783 (mimochodem: dochovaného v bratislavském městském archivu) je známo, že Mozartova švagrová Aloisie Langeová skladatele požádala, aby pro ni složil dvě árie do Anfossiho opery Il curioso indiscreto, v níž měla převzít roli Clorindy. Udělala tak proto, že už mnohokrát měla s jeho áriemi úspěch a  důvodně si i tentokrát slibovala mít s nimi větší ohlas u publika než mohla dosáhnout původními áriemi Anfossiho. Mozart její přání splnil. Historička Reittererová nechává důvody takové volby interpretky bez komentáře a  všímá si jen toho, že obdobné přání předložil Mozartovi i jeho známý tenorista Valentin Adamberger a Mozart je rovněž splnil. Co však v jeho případě  udělal mocný kapelník Salieri ? Jak vyplývá z citovaného Mozartova dopisu Salieri si jednoho dne svého podřízeného Adambergera zavolal a přednes nové Mozartovy árie místo původní Anfossiho mu rozmluvil. Podle Reittererové z toho Mozart  bezdůvodně vyvozoval představu o Salieriho nepřízni. Autorka se ovšem neobtěžuje zauvažovat o tom, proč si Salieri nedovolil požádat o totéž jako Adambergera Mozartovu švagrovou Langeovou. Nepochybně mohl počítat s tím, že by mu odporovala a navíc by o věci v plném rozsahu informovala Mozarta - a to zkušený intrikán Salieri nechtěl, neboť jaké vysvětlení by mohl dát Mozartovi ?

Vnějškově nenápadnému leč účinnému bojkotu všemocného operního kapelníka Salieriho se Mozart v daném případě snažil čelit tím, že  trval na tom, aby v tisku libreta bylo na jeho autorství jím komponovaných árií výslovně upozorněno. Bylo to snad přemrštěné a malicherné jednání ? Dnešní autor by se choval jinak ? Leč tady nejde o dvě různé interpretace historického pramene, nýbrž o to, že dr. Reittererová v tomto bodě dovolila zmíněnou pasáž z Mozartova dopisu volně přepracovat na doslova hloupý výrok: "…Nechal jsem /tv: správně česky mělo být v překladu "dal jsem"/ vzkázat hraběti Rosenbergovi, že ty árie nevydám z ruky, leda že budou v libretu otištěny s mým jménem." Jak známo, v tištěném libretu je publikován jen text opery, nikoliv hudba, proto v něm nemohly být otištěny žádné Mozartovy árie. A text árií samozřejmě nepocházel od Mozarta, takže by ani na něj nemohl uplatňovat žádný autorský nárok. V citovaném dopise ve skutečnosti stojí něco zcela jiného, že totiž Mozart dal k libretu připojit v italštině a v němčině oznámení (Avertimento - Erinnerung), že dvě árie, otištěné na straně 36 a 102, nezhudebnil Maestro Anfossi nýbrž na přání paní Langeové Maestro Mozart, což se oznamuje podle zásady komu čest tomu čest, aniž by se tím chtělo upírat něco na pověsti a slávě už velice známého Neapolitánce. - Tolik na ukázku, jak dr. Reittererová zachází s prameny, jen aby byl Mozart prezentován jako zapšklý pošetilec.

Dále: autorčino tvrzení, že si Mozart nepřízeň italského dvorního kapelníka Salieriho vymyslel a že z jiných zdrojů než z Mozartových dopisů o intrikách proti Mozartovi prý "nezjistíme nic", jak doslova napsala,  je buď projev apriorního záměru nebo prokazatelná neznalost. Přehlíží se jím např., že když v dubnu 1786 přijeli manželé Duškovi z Vídně do Salcburku, potvrdili Leopoldovi, že "Salieri mit seinem ganzen Anhang" (Salieri s celým svým zástupem) pracuje proti Mozartovi "kvůli jeho mimořádnému talentu". Dále : neexistuje snad svědectví Mozartova žáka Johanna Nepomuka Hummela, že "Salieri na Mozartova velkého genia žárlil" ? Když i pěvec O'Kelly, z vlastního působení znamenitě obeznámený se situací ve vídeňské opeře, ve svých Pamětech zmínil Salieriho intriky vůči Mozartovi, rozhodla se dr. Reitererová jeho svědectví jednoduše odmítnout a navíc připojit  výzvu mozartovským badatelům, aby nepřeceňovali věrohodnost takových pramenů jako jsou dopisy a memoáry. Podle jejích představ zřejmě mozartovští badatelé představují mezinárodní obec hlupáčků, které bude třeba teprve odborně doškolit.

  Sama jim vzápětí dává v zacházení s memoáry pozoruhodný příklad. Poté, co  z pamětí libretisty Da Ponteho ocitovala poeticky laděnou větu, že Salieri v Paříži „své krásné lidové melodie utopil v Seině“, připojuje tento komentář: „Vida, teorie o spiknutí Italů vedených Salierim se zde povážlivě trhá.“ Jakou „teorii¨ a jaké „spiknutí Italů“ vyvracejí Da Ponteho slova o „utopených melodiích“ Salieriho ? Co tady vyplývá z čeho ? Jak této svérázné interpretaci historického pramene rozumět ? -

Nepřehlédnutelné jsou též autorčiny manipulace při citování z mozartovské monografie F. X. Němečka z roku 1798. Nejen že tu pro potřeby své dezinterpretace spojila dva výroky z různých míst monografie v jeden, ale v překladu z němčiny do češtiny zvolila mnohem expresivnější výrazy než jsou v Němečkově textu. Když potom rozhlasový čtec ještě hlasem a vzrušenou dikcí dále slova  Němečkova textu "upravil", byl rozhlasovému posluchači nabídnut obraz vídeňského skladatele Mozarta a jeho českého ctitele a znalce jako dvou nesmyslně předpojatých osob, neprávem pomlouvajících solidního kapelníka Salieriho.

I v tomto případě se záměr dehonestovat Mozarta u autorky propojil s mnohou neznalostí. Když je např. v Němečkově textu použit výraz "Faktion", což je dobový výraz pro silně angažovanou politickou stranu, předpokládá v historii nepříliš poučená a ledabyle pracující paní Reittererová, že jde o tiskovou chybu a ve své verzi Němečkova textu použije  slovo "frakce", čímž výrok ztrácí na srozumitelnosti a ubohý  profesor Němeček vypadá jako trapný pisálek.

Jestliže si autorka troufá vstoupit na pole mozartovské a salierovské problematiky i bez znalosti italštiny a k tomu pracuje ledabyle, nemůže překvapit její tvrzení, že jedna společensky významná Salieriho opera se jmenovala "Únos Evropy",  zatímco se jmenovala “L´Europa riconosciuta“, což lze i s ohledem na děj opery překládat jako "Znovunalezená Evropa" (její únos patřil do prehistorie operního děje). Podobně název jiné jeho opery "La scuola de´gelosi" zní v překladu "Škola žárlivců" a nikoliv "Škola žárlivosti".

Autorčiny neznalosti jiného řádu se projevují např. v jejím nástinu vzniku vídeňského singspielu. Připisuje ho totiž přání Josefa II., kterého měl v té věci inspirovat švédský král Gustav III…Něco takového zní jako výron čirého monarchismu ve vědě, což u dlouholeté členky nejrevolučnější a nejpokrokovější strany překvapuje zvlášť silně. Pro vysvětlenou: tak jako nový divadelní druh nevznikl na přání vladaře, tak také nezanikl, když Josef II. dal za pár let své dvorní singspielové divadlo zase zrušit. Císař pán měl sice moc zřídit divadelní instituci, ale neměl moc založit či zrušit hudebnědivadelní druh.

  V tomto lamentu nad bědným mozartovským textem a pořadem dr. Reittererové by bylo možno pokračovat ještě dlouho, ale není to příjemná práce, i proto, že některé chyby jsou nevysvětlitelné. (Proč např. ve výroku císaře Josefa II. z 1788 zaměnila - citováno dle originálu - slovo "Schauspiel" nesmyslně za "Singspiel" ? Vždyť dvorní singspielové divadlo už neexistovalo ?)

Zakončeme autorčinou nejkřiklavější muzikologickou hrubkou. Dlouhou závěrečnou pasáž  pořadu vystavěla na nepochopitelné záměně dvou nejvyšších hudebnických funkcí u vídeňského dvora, tj. dvorního kapelníka a dvorního skladatele, obojí ve spojení s Mozartem a Salierim. Popsala sice správně úkoly a povinnosti dvorního kapelníka, ale naprosto mylně se domnívá, že se Mozart ucházel o tuto funkci a klade potom otázky stejně sugestivní jako věcně nesprávné: „Byl by Mozart lepším císařským úředníkem než Salieri ?“ Zajisté nikoliv. Stejně tak záporně musíme odpovědět na další otázku pí Reittererové "Opravdu se obával dvorní skladatel Salieri svého konkurenta ?" Odpověď musí tentokrát být: ve věcech mimouměleckých zajisté nikoliv !. Problém je ovšem v tom, že Salieri nebyl dvorním skladatelem, nýbrž dvorním kapelníkem, a Mozart neměl zájem o místo dvorního kapelníka, ale o místo dvorního skladatele, jímž byl až do své smrti v roce 1787 Ch.W.Gluck. A dvůr mu toto místo nesvěřil, nechal je neobsazené a Mozart se nestal "c. a k. komorním skladatelem", jak napsala pí Reittererová, nýbrž jenom jedním z dvorních "komorních hudebníků" ("Kammermusiker", viz jeho jmenovací dekret ze 7.12.1787).

          

Celkově lze o výkladu dr. Reittererové konstatovat, že

a)                      je vinou nedostatečné faktografické znalosti pln věcných chyb, nesprávných tvrzení a omylů,

b)                      není založen na vlastním zkoumání a znalosti pramenů, ale především na knize nemuzikologa (!) Volkmara Braunbehrense Salieri. Ein Musiker im Schatten Mozarts ? (1989).

c) dr. Reittererové se nepodařilo vymanit se ze závislosti na  primitivním ideologickém přístupu, jak ho její generaci vštěpovala marxistická muzikologie, což ukázkově dokládá např. její přímo soudružsky formulovaný apel - "Neměli bychom se konečně namísto věčného hledání co Mozarta a Salieriho rozdělovalo, pokusit najít co je spojovalo ?" Výrok jak ze stranické schůze, jímž chce moudrý straník přivést všechny k vytoužené jednotě. ! Co na tom, že takto nevypadají otázky, jež klade a má klást dochovaným pramenům historik, že takto vypadají otázky, za nimiž stojí apriorní předpojatost, vědomí toho, co chce manipulant s fakty z historických pramenů vyčíst. - Jako pamětník totalitní éry jsem v posuzovaném pořadu dr. Reittererové podvědomě slyšel pronést na adresu mozartovských badatelů ještě jednu klasickou větu z myšlenkového arzenálu té doby: "Takhle ne, soudruzi !"

 

                                                                                                                                       Tomislav Volek

 

*

 

„…trhovkyně si ťukaly na čelo“ aneb

Mozartovské fabulace páně Mahlerovy

 

 

 

Česká televize 2 přinesla 28. prosince 2003 a poté v několika reprízách v rámci nového cyklu Hudební toulky se Zdeňkem Mahlerem (režie R. Urban) dva pořady mozartovské. Provázelo je sdělení, že "dr. Zdeněk Mahler je charismatickým, dynamickým, přesvědčivým a poučeným vypravěčem," že "nám bude skvělým společníkem a průvodcem" a že se "dozvíme se, nakolik toto město ovlivnilo" Mozartův život a dílo. A to vše že vykoná "se šarmem sobě vlastním". Po takové upoutávce nebylo možno před obrazovku neusednout. Avšak ještě než se sám „poučený vypravěč“ objevil na obrazovce, už nás jako autor pořadů nepříjemně zaskočil názvy, jež pro ně zvolil a jež svou enormní slovní nadsázkou zněly poněkud barnumsky (= jako reklama cirkusové produkce): Pražské vzkříšení W. A. Mozarta a Pražské ukřižování W. A. Mozarta. Žel, to co následovalo, sráželo každého poučeného českého mozartovce na kolena a Mozartově obci nezbývá, než podat k předložené produkci kritický komentář, aby naše kulturní publikum nebylo zbytečně dezorientováno.

Dr. Zdeněk Mahler nepochybně patří k nejznámějším osobnostem našeho mediálního světa a našli se i tací, kteří si ho před časem přáli vidět dokonce ve funkci prezidenta republiky. Jistě k tomu přispívá i skutečnost, že se v posledních letech často objevoval na televizní obrazovce, kde se ujímal role vykladače osudů národa i poučeného dešifranta nejhlubších tajemství velkých osobností našich dějin. Předvedl nám, jak ví všechno a ještě víc o Tomáši G. Masarykovi, Bedřichu Smetanovi, Antonínu Dvořákovi ad. Několikrát předstoupil, aby vnesl jasno do historie svatovítské katedrály, a to od středověku k dnešku. A nyní s ještě větší suverenitou posluchačům vyložil, jak se to mělo s Mozartem a Prahou. Jeho řečnický projev, mimika a gestika, schopnost gradovat výklad k pointě, jež i bytosti méně chápající ozřejmí netušenou pravdu – to vše dokáže k obrazovce připoutat i ty, kdo se o kulturu a poznání dějin obvykle nezajímají. Není to skvělé ?!

Bylo by to skvělé, kdyby to nebylo spojeno s jedním zásadním problémem. Dr. Mahler při své cestě za posluchačskou odezvou naneštěstí používá i prostředky nedovolené. V pořadech, jež se vydávají za dokumentární a mají rozšířit naše poznání, si bezostyšně vymýšlí a fabuluje. Vytvořil si osobitou metodu - proč jí nedat jméno "zdeňkomahlerovská" ? - založenou na míchání ověřených fakt s naprostými výmysly. S její pomocí dal českému mediálnímu světu nový žánr moderních pohádek pro dospělé na historické motivy. Jako svou silnou zbraň v něm uplatňuje vršení detailů. Žel, valnou většinou se nejedná o detaily ověřené a objektivně doložitelné, nýbrž o pouhé výmysly, jejichž důsledkem je dezinterpretace historických událostí.

Uveďme pár příkladů.

V prvním pořadu řekne Mahler úvodem něco o Mozartově pobytu v Praze v lednu roku 1787, načež posluchače ohromí historickými detaily: A pak byl uveden do zednářské lože a oni mu zde jako odměnu vyplatili tisíc zlatých a pak mu přidali dalších tisíc zlatých a objednali si u něho novou operu. Když se ptal jakou, řekli mu: To si zvolíte vy sám. – Zní to pěkně, ale odpovídají tyto výroky skutečnosti ? Uvážíme-li, že o honorování Mozarta pražskou zednářskou loží nevypovídají známé dochované prameny zhola nic a známo je pouze to – na základě jednoho dopisu Leopolda Mozarta z března 1787 - že Mozart si z Prahy odvezl 1000 zlatých. To byla vysoká částka, rovnající se přibližně ročnímu příjmu velmi dobrého vídeňského hudebníka. Ale že by vezl z Prahy částku dvojnásobnou, a to jen jako odměnu od zednářů (snad za nějakou - leč nejmenovanou - kantátu ?), to jsou jednoznačně fabulantovy výmysly. Stejně jako představa, že si pražští zednáři objednali u Mozarta operu. Zednáři nebyli ani pořadateli Mozartovy pražské hudební akademie ani impresárii pražské italské opery. To vše namítám s výhradou, že uvedené výroky dr. Mahlera vycházejí ze znalosti jím objevených a dosud nepublikovaných pramenů. Pak by ovšem bylo záhadou, proč tak vzácné prameny dosud nepublikoval v nějakém odborném časopise…

Typicky mahlerovskou fabulaci představuje následující výklad o průběhu Mozartova pražského pobytu v roce 1787: Byl čas masopustu, odvedli ho na Staroměstské náměstí, křepčili mezi maškarami, a protože byla zamrzlá Vltava a už tehdy se bruslilo, tak připnuli Mozartovi brusle a on píše v dopise, že slabikoval na ledě. A pak skončili na Bertramce a tady kolem krbu seděli a Josefina si všimla, že Mozart už je trochu nepřítomný duchem a pohvizduje si, a tak se ho zeptala: Vy už asi víte, co budete skládat jako příští operu pro Prahu a on pravil: - Vím, bude to Don Juan, Don Giovanni.

Kromě faktu, že Mozartův první pražský pobyt spadal do období masopustu, jsou všechna další sdělení v této pasáži čirým výmyslem. Jde dokonce o kumulaci výmyslů ! Navíc se tu autor dopouští podvodu, jaký už nelze ani fabulantům tolerovat, a to když tvrdí, že Mozart psal v nějakém dopise o svém bruslení na Vltavě. V jakém dopise ? Mezi těmi, které jsou známy z kritického vydání mozartovské korespondence, se žádný takový dopis nenachází. Pakliže ho dr. Mahler někde nalezl, měl ho dávno zveřejnit. Zapůsobil by nepochybně jako naprostá senzace a cena mozartovské Prahy by jím dále stoupla. Jestliže se totiž - dle Mahlera - Mozart učil bruslit jako jednatřicetiletý v Praze na Vltavě, znamenalo by to mj., že tu začal s aktivitou, k jaké se neodhodlal nikdy předtím, např. jako desetiletý v lednu a v únoru 1766 na zamrzlých kanálech v Amsterdamu nebo v dospělosti na zamrzlém rameni Dunaje ve Vídni. Mozart, bruslící na zamrzlé Vltavě, by mohl naši milovanou řeku dostat do světového povědomí stejně silně jako se to později povedlo Bedřichu Smetanovi... Kdyby se ovšem nejednalo o Mahlerův výmysl…

Mahlerova potřeba kumulovat do výkladu množství vymýšlených detailů lecčím připomíná podobné kumulace v staropražských žánrových obrázcích Luďka Marolda. Ten ovšem maloval vše, co bylo před ním bezprostředně k vidění, kdežto Mahlerovo vyprávění se pohybuje v čase minulém a autor přitom předstírá, že ví o množství dosud netušených detailů k jednomu z Mozartových pražských pobytů. Své dezinformace pak graduje, když na vymyšlených detailech začne předkládat nový, dosud neslýchaný výklad.

Mahler například ví, v které místnosti a za kterým oknem spal v Praze italský libretista Da Ponte, a stejně tak přesně ví, že do tohoto okna házel Mozart časně ráno a oblečen jen v noční košili mandarinky… Mahlerova (předstíraná) znalost historického detailu jde tak daleko, že dokonce „ví“, co si o tomto Mozartově počínání myslely pod okny postávající trhovkyně ! Poslechněme si tu Mahlerovu žánrovou kresbičku s Mozartem jako hlavním aktérem: A protože si s sebou vzal svého libretistu Da Ponteho, zasadil se, aby ho ubytovali hned naproti v Platejzu, tamhle nahoře, co je balkon. Docházelo dokonce k tomu - právě proto, že intenzivně pracovali, – že někdy Mozart časně po ránu, ještě byl v noční košili a v čepici, už házel z okna mandarinky naproti do oken, aby probudil Da Ponteho s tím, že potřebuje dopsat verše. Tady byly trhovkyně, které samozřejmě na takovéhle scény nebyly zvyklé, takže to sledovaly s tím, že si ťukaly na čelo.

Zdeněk Mahler ve funkci televizního reportéra z roku 1787 nám dopřál i pohled do zkoušky na Dona Giovanniho. Umělci si během ní dali (češtinářsky ledabylý Mahler ovšem říká, že umělci si „nechali“) prostřít večeři na scéně, a v tom ztuhli, protože se z chodby ozvaly dunivé těžké kroky a oni se domnívali, jestli nepřichází komtur, a když se otevřely dveře, vešel robustní stařec, Casanova, obtěžkaný lahvemi mělnického vína… Jak nádherný historický detail nám tu fantazírující vypravěč naservíroval ! Večeřící pěvci zřejmě byli při zmíněné zkoušce v kostýmech a o to snadněji asi propadli nesmyslné představě, že jsou na večeři u Dona Giovanniho, na niž - jak věděli – přijde v dramatu i komtur, takže – dle Mahlerova svědectví - „ztuhli, protože se z chodby ozvaly dunivé těžké kroky“. Zřejmě v úleku, že by si "kamenný host" mohl s hříšným svůdcem odvést i je, že ano, myslel jste to tak pane Mahlere !? Popisovaný úlek však byl zbytečný, protože dunivým krokem nepřicházel komtur, ale Casanova, který – opět dle svědectví českého fabulanta z 21. století – nesl pěvcům mělnické...

Také k poslední fázi přípravy premiéry Dona Giovanniho zná dr. Mahler – jako jediný člověk na světě ! – ještě množství detailů: Aby se Mozart nerozptyloval, rozhodl ředitel, že bude nejlépe, když ho ubytuje na Bertramce. Ale to vůbec nebylo prozřetelné rozhodnutí, protože bylo právě vinobraní, Mozart sem zval soubor, toulali se po vinicích, hráli nejrůznější hry, hráli samozřejmě i kuželky, Mozart vyfukoval mýdlové bubliny, takže se stalo, že den před premiérou přišel ředitel na to, že ještě neexistuje předehra. A zbláznil se a rozehnal společnost s tím, že uložil Mozartovi ultimativně: Ráno v šest hodin tady budou rozepisovači. Dělejte, co chcete ! A Mozart si půjčil od Duška župan, a poprosil Josefinu Duškovou, aby navařila punč a Konstanci řekl, aby si sedla vedle něho a vyprávěla pohádky. Ne proto, že by ho extra zajímaly, ale aby neusnul, a během čtyř hodin tu noc složil 292 taktů fantastické předehry. Ráno ho kopisté našli, jak leží vedle těch nastlaných archů a zpívá ze sna

Z tohoto textu – pokud by byl brán vážně – by se mozartovské bádání dozvědělo –, že právo rozhodovat o hostech na Bertramce měl pražský italský operní impresário. Zatímco se dosud vědělo o Mozartově zálibě v kulečníku, podle Mahlera byla zřejmě na Bertramce pro Mozarta vybudována i dráha pro hru v kuželky. Reportérský popis všeználkovského vypravěče, v němž nezůstal přehlédnut ani župan tělesně postiženého Duška na Mozartovi, vrcholí bizarním pohledem na Mozarta, kterak za ranního rozbřesku leží na Bertramce vedle „nastlaných archů a zpívá ze sna“. Mahlerovo sugestivní líčení zde navozuje představu další – žel nevyužité - scény z Formanova Amadea.

  Stejnou metodou vytvořil dr. Mahler i svůj druhý mozartovský program o skladatelově pražském „ukřižování“. To mělo zřejmě spočívat v tom, že Mozartova opera La clemenza di Tito, komponovaná k oslavám pražské korunovace Leopolda II., vzbudila – dle Mahlera - tak velkou nelibost panovnické dvojice, že kvůli ní porušila všechny společenské konvence své doby. Mahlerova fabulační posedlost v tomto bodě vyvrcholila. Před citací jeho textu upozorňuji čtenáře, že korunovační opera byla v Praze provedena celá a císařovna přitom ani zdaleka neosvědčila tak špatné chování, jaké ji připisuje dr. Mahler:

 Odehrálo se pouze jedno dějství, protože v průběhu děje došlo k tomu, že rebelové podpálili palác antického vladaře Tita, což už novopečená vladařka nevydržela, takže na celé divadlo vykřikla: Porcheria. Svinstvo. A císařský pár a dvůr divadlo opustili. – Dokonce mezi dvořany se říkalo, že Mozart je hudební sansculotte, který je schopen složit německou Marseillaisu. V každém případě to pro Mozarta znamenalo definitivní ortel. Byl vyřízen u dvora. Došlo k ukřižování.

  Jako autor studie o vzniku Mozartova Tita, publikované 1960 v salcburské mozartovské ročence a dokazující mj., že Mozart obdržel ve Vídni objednávku na kompozici této opery sedm neděl před určeným datem její premiéry, mohu označit novátorského interpreta dr. Mahlera za posledního, kdo stále ještě opakuje stařičkou legendu, že Mozart musel složit pražskou korunovační operu za 18 dní.

Několik Mahlerových „perel“ závěrem. Jemu a jenom jemu je známo, že za Mozartova posledního pražského pobytu komentovala Dušková jeho vzhled slovy: Vypadá jak z tvarohu. Stejně tak jenom on ví, že na Karlově mostě u výklenku, kde je Pieta, a při pohledu směrem na Myslivečkův mlýn, pronesl Mozart k Josefině Duškové : Od té doby, co Mysliveček zemřel, já už jsem od něho nic nového neslyšel.

Mahlerovým výmyslům o Casanovově naplněné věštbě o datu Mozartovy smrti a k jeho dalším fabulacím už nemá smysl se vyjadřovat. Metoda je jasná a stejně jasné snad je, že pro výklad mozartovského fenoménu je nepřijatelná. I z toho důvodu, že u dr. Mahlera evidentně dominuje jeho potřeba sebeprezentace a nikoliv úcta k dílu velkého genia. To zůstává proslulému televiznímu vykladači velkých hudebních tvůrců minulosti očividně zcela vzdáleno…

                                                                                                                                                Tomislav Volek

 

*

 

Další údajný Mozartův portrét

 

 

  V  lednu proběhla německým a krátce nato i českým  denním tiskem zpráva, že v berlínské Gemäldegalerie byl objeven dosud neznámý portrét W.A.Mozarta. Zpráva vzbudila pochopitelně velký zájem kulturní veřejnosti, ihned byly mj. vytištěny pohlednice s uvedeným portrétem atd. Odborné kruhy však nemohly přehlédnout, že celé záležitosti chybí seriózní badatelský základ, že se "objevitelé" ani nepokusili vypořádat se nejprve s řadou relevatních otázek. Přitom kurátor zmíněné galerie Rainer Michaelis nepředložil  svůj nález  světu poprvé.  Poprvé ho publikoval  v Mozart-Jahrbuch 1999 (Bärenreiter 2000), a to spolu s nichovským softwarovým odborníkem Wolgangem  Seillerem, který provedl počítačovou analýzu obrazu a  s její pomocí také komparace s dosud známými portréty skladatele.

  Autorem  portrétu je nesporně mnichovský dvorní malíř Johann Georg Edlinger - mimochodem Seillerův předek -  a obraz vznikl někdy  "kolem roku 1790". Mozart byl naposled v Mnichově na podzim 1790,  tj. od 29.října do 6.listopadu. a o Edlingerovi je přitom známo, že při portrétování vyžadoval mnoho sezení portrétovaného. To je první pádná námitka proti atribuci portrétu jakožto "posledního autentického portrétu velkého hudebníéka". A další námitky se jen hrnou. Kdo by tam byl u dvorního malíře portrét objednal a kdo by ho zaplatil, proč by ho Mozart ani slovem nezmínil v dopisech atd.  Domněnku, že portrét objednal sám bavorský panovník Carl Theodor, může vyslovit jen někdo, kdo  není dostatečně seznámen se zvyklostmi pozdněfeudální éry.  I to zřejěmě vedlo ředitele městského archivu v Mnichově Richarda Bauera, aby proti atribuci portrétu vznesl závažné námitky. Bauer pak došel  k závěru, že se s největší pravděpodobností  jedná  o portrét zámožného mnichovského obchodníka Josepha Antona Seidlera, který prokazatelně u Edlingera objednal  portrét svůj i své ženy. Oba  byly vystaveny roku 1906 na výstavě bavorského umění. (Viz stať Kathrin Wielandové Mozart-Porträt zeigt Münchner Kaufmann, v: Münchner Merkur 1.3.2005 a k tematu se vztahující příspěvky z dalších dvou dní, jež nám laskavě zaslal přední německý mozartovský badatel dr. Robert Münster z Mnichova.)

Prohlíží-li pražský badatel všechny obrazové komparace, které dvojice Michaelis-Seiller otiskla v Mozartjahrbuch 1999, kde  psala ještě  poměrně zdrženlivě, že na Edlingerově portrétu je  "velmi pravděpodobně"  zpodobena táž osoba jako na tzv. boloňském portrétu Mozartově, nemůže na výrok o "posledním portrétu Mozarta" přistoupit. Netřeba přidávat ani další argumenty, jako že např. mocná spodní čelist a brada muže na Edlingerově portrétu je přímo protikladná zpodobení umělce na portrétu  od Langeho atd. Za nápadný rozdíl  mám především naprostou absenci jakékoliv oduševnělosti v tváři, která je dvojicí objevitelů  prohlašován za tvář Wolfganga Amadea Mozarta.

                                                                                                                                                          tv